Point Of No Return

6. září 2016 v 1:57 | Gabi |  V zamyšlení
Někdy je člověk smutný, když se mu něco nepovede, ale přesto ví, že bude lépe, protože má na světě pořád ten kousek radosti, pro který má důvod žít. Někdy má člověk pocit, že i přes všechnu radost, která ho na světě drží, už nemůže dál, ale na poslední chvíli ho zachrání ruka jeho věrného přítele. A pak je tu člověk, pro kterého je život jako bludný kruh, z něhož není schopen se vymotat, a který je již zevnitř zcela vyžraný vlastními temnými myšlenkami a depresemi, které jsou pro něj věrným přítelem i milenkou zároveň. Prý jsou přátelé jako hvězdy na nebi: nejsou sice vždy vidět, ale jsou stále zde. Ale co když všechny ty hvězdy vyhasnou a nezbude už nic jiného než nekonečná temnota, která člověka s každým ránem obklopí jako hustá neproniknutelná mlha? Jsem pohřbena zaživa tím, že se den za dnem topím ve své samotě a nechávám se užírat zmatenými pocity a žárlivostí, která mi jako červ postupně rozežírá srdce. Byla mi poskytnuta rada, kterou si mám vzít k srdci, že pokud budu sedět doma, nebudu mít přátele, ty prý najdu venku. Zvláštní, že to říká člověk, kterému nedělá problém najít si za jediný den přes mobilní aplikaci Mevyo parťačku do fitka a už po jednom setkání horlivě tvrdit, že našel "super kamošku přes debilní mobilní aplikaci", že je to "fajn holka a miluje fitko" a že "konečně má s kým chodit", když mně trvá i několik let, než danou osobu skutečně začnu brát jako svého přítele, se kterým už jsem něco prožila a má tedy právo se stát mým kamarádem. On bere život až příliš jednoduše, já zase přehnaně složitě, protože v současnosti je téměř nemožné, aby si někdo nový získal moji důvěru v tu věc, které se říká "přátelství". A přesto v sobě pociťuji zase ten nepříjemný trn žárlivosti, který mi probodnul srdce, když ji zmínil. To, že už nejsme spolu a vím, že bych s ním psychicky nevydržela v delším soužití, dělá z celé této věci jednu velkou frašku. Asi je tím výjimečným člověkem, kterého ten druhý vedle sebe nemůže snést, ale zároveň bez něj nedokáže být. Proč si můj mozek hned představuje, jak spolu z fitka plynule přejdou do postele, až se více poznají, jakože se určitě více poznají, protože ona je nová holka, kterou on nezná a to je pro něj výzva. Dle jeho vlastních slov jen využívá životních příležitostí, kterou jsem kdysi také bývala.. Jelikož je sexuálně závislý a momentálně nemá žádný aktivní objekt zájmu, zajisté pohotově využije situace, kdy si takový alfa-samec jako on nenechá ujít šanci, jak se zahryznout do nového šťavnatého masa a ochutnat nové nepoznané chutě smyslnosti a vášně. Tak proč se cítím jako zraněná gazela, do níž si ten dravý lev jen kousnul a záhy přešel na jinou a ponechal mne tak, s krvavými ránami a ostrou bolestí, která mne postupně zbavovala života..

 

Forever Alone

28. července 2016 v 1:45 | Gabi |  Svět Gabi
Ztracená přátelství

Druhý stupeň základní školy na Zemědělské 29. Ga-chan a Si-chan, nejlepší kamarádky a spisovatelky Zlodějek růží. Po ukončení devítky se naše cesty rozešly, našla si lepší přátele, ke kterým přilnula a zůstala s nimi v kontaktu i na gymnáziu, kam poté nastoupila. Rozdílné jako oheň a led, přesto jsme vždy jako součást nějakého rituálu chodívaly do Barviče a Novotného nebo do Knihkupectví Dobrovský a četly si tam několik hodin na červených pohovkách nejnovější detektivky a mangy. Pak jsme zavítaly do Mc'Donalda na naše milované nugety se sladkokyselou omáčkou, zašplhaly si po zhruba 9 metrovém stromu námi zvaném Opičák v parku v Černých Polích, projely se na kolobkách do botanické zahrady za Zemědělskou a lesnickou fakultou, šly si zaplavat na TESLU a pak si koupit nugátové koblihy.. bylo toho tolik. *sigh*


Střední škola knihovnická na Kotlářské 9. Gabča a Gabča. Dodnes nevím, co nás spojilo dohromady, když jsme každá byla z jiného soudku. Jedině psaní, ke kterému nás obě táhla neskonalá vášeň a dychtivě jsme si navzájem sdílely svou tvorbu a chtěly slyšet názor a komentář té druhé. Ona vypadala jako modelka, chovala se tak a byla přehnaně ambiciózní a soutěživá, vždy se účastnila literárních soutěží a vyhrávala první místa a když skončila na druhém, byla dopálená a přehnaně naštvaná. Proto jsem ji po čase přestala mít ráda a také se s ní přestala bavit, začínala být až moc namyšlená a všechny ostatní měla za "póvl". Navíc si ze mě potom začala utahovat, že jsem pomalá a líná jak lemra a ačkoli to pro ni byla jen legrace, tónem, jakým si mě dobírala, mne neskutečně urážela. Potom to pochytilo od ní víc lidí a začali si ze mě utahovat taky, takže nebyl důvod, proč s ní dál kamarádit ve falešném přátelství.. *life sucks*



Střední škola knihovnická na Kotlářské 9 a částečně i můj nástup na VOŠ knihovnickou, která je součástí té samé školy. Lucy a Gabča. Asi vůbec mé nejdelší přátelství, trvající zhruba po dobu 5ti let. Společně jsme si prošly střední školou v jedné lavici a zároveň se i scházely na pivo a společné přespávačky, i když jsem začala chodit na VOŠ a ona si hledala práci. Také jsme byly naprosté protiklady a přeci nám to spolu vycházelo tak dlouho. Pak ale přišla rána. O den nebo dva později, poté, co jsme spolu ještě radostně popíjely koktejly a vzpomínaly na školu i s jejím tehdejším přítelem, který pracoval na stejném místě jako ona, tedy v call centru, mi najednou přišla na Facebook zpráva od Uživatele Facebooku. Hned mi bylo divné, proč se tam neobjevilo její jméno, tak jako obvykle. Zablokovala si mě. Ve zprávě stálo strohé: "Nádherně jsem se v tobě spletla, jsi fakt bezvadná kámoška, když mě tak krásně pomlouváš a vykládáš každý moje slovo."
A když jsem jí obratem napsala smsku, poslední možný způsob, jak ji zkontaktovat, ve které jsem vyjádřila své zmatení a že bych ráda věděla víc, odpověď byla: "Já sem z toho taky zmatená." A byl definitivní konec. Jako by ani nikdy nebyl žádný začátek.
*pro dobrotu na žebrotu*



Accept your loneliness, you're your only friend

Když člověk vypne emoce

27. července 2016 v 2:10 | Gabi |  V zamyšlení
Je to prazvláštní. Jako by mne někdo zezadu propaloval pohledem, se ve zpomaleném záběru otočím, až mi zakroucené hnědé lokny přepadnou přes rameno na bok, a já pohlédnu do rozesmáté tváře mého ještě nedávného já, které najednou stojí přímo přede mnou jako v nějakém pochmurném snu. V očích má šibalské jiskřičky, na tvářích uculený úsměv a líce zalité pivoňkami. Zcela nečekaně do všudypřítomného prostoru zarezonuje hlas mé mámy: "Však počkej, jak říkala paní věštkyně, tam někde čeká ještě třetí, štíhlý, vysoký, hnědovlasý." Na to se ozve upřímný smích té šťastné dívky přede mnou, která urputně vrtí hlavou ze strany na stranu, na vyjádření nesouhlasu, až ji z toho zalechtá pár hnědých pramenů pod nosem: "Blbost! To přece není možný, jak bych mohla někoho milovat víc, než Peťu? Vždyť to už by přece ani víc nešlo!" Její pochybovačný smích se postupně rozplývá v dáli a já se náhle probírám do reality. Zmateně mrkám a oči mě trochu pálí od prudkého bílého denního světla, které sem proudí skrz okno v obývacím pokoji. Stojím v předsíni před zrcadlem a dívám se na svůj odraz jako na dávného ducha z minulosti. Jiskřičky už zcela vyhasly a namísto nich se utápím v očích plných prázdnoty a beznaděje. Červené rty, dříve neustále roztažené do úsměvu naplněného štěstím, jsou bezvládně povislé a nepředstavují žádné emoce. Líce bledé jako smrt, z nichž navždy vyprchaly ty nádherné a rozverné pivoňky, pro které byla tvář tolik jedinečná. Jednoho dne, v jedné určité chvíli, jsem si uvědomila, že city a zamilovanost jsou až děsivě pomíjivé pojmy. Stejně rychle, jako se ta rudolícá a culící se dívka zamilovala do svého nejlepšího přítele, jehož vždy považovala za opravdovou a trvající lásku, stejně rychle přišla i o poslední zbytky vášně a adrenalinu, díky nimž byl jejich vztah jedno velké dobrodružství, a ze dne na den se tak propadla do prázdnoty a otupění.
Den za dnem bloudím a snažím se najít odpovědi na něco, co vysvětlit ani nelze. Proč ta prudká vášeň a silná zamilovanost nemohou trvat déle, proč jen rok? Nebo alespoň za sebou zanechat nějaké stopy, úlomky, na kterých by se tyto jedinečné a dokonalé pocity, pro které se má duše dokáže neskutečně nadchnout, daly znova postavit, od základů.. ale ony se dočista vytratily. Jako bych znenadání vypnula své emoce, jako Elena, když přišla o bratra. Mým traumatem však byla ztráta něčeho jiného, kvůli čemu se můj mozek i srdce zapřeli a já přestala cítit.. zabití té vášně a vzrušení ze zakázaného ovoce, spojení duše i těla v jedno společné, které mířilo vzhůru ke třpytivým hvězdám na sametovém nebi. Místo toho se mi v srdci objevilo prázdno a já naprosto přesně cítila, že už se to nedá nikdy vrátit a dopřát si ty pocity znovu. Náhle jsem před sebou viděla jen chyby a nedostatky toho druhého, které byly pro mne tak zásadní a zcela nemyslitelné, že jsem už neviděla nic kladného, co by vztah mohlo udržet nad vodou. Tíha rozdílnosti našich povah ho táhla dolů, jako by byl přivázaný k těžkému balvanu. A já věděla, že nebude dlouho trvat a s posledním žuchnutím dopadne na dno a zanikne.


Tak jako každý den, kdy od rána do večera sedím u počítače a píši absolventskou práci s modlitbami, aby alespoň na podruhé obhajoba vyhověla, pozdě v noci ulehám do postele a snažím se nenásilně usnout. Ovšem ty myšlenky se mi stejně pokaždé násilně vryjí do mysli a já tak o nich musím opakovaně přemítat. A tak, ačkoliv tato nevyřčená slova slýchám kdesi v prázdnotě za mýma očima noc co noc, si nemohu nepřipustit realitu, že náš vztah vždy slepovalo jako dva do sebe zapadající kousky puzzle ono fyzické prožívání. "Já většinou vztahy začínám sexem, no." Prohlásil hned na začátku našeho vztahu, netajíc se svým životním stylem, se kterým vždy hned všechny obeznámil, jelikož si pokaždé pustil pusu na špacír a vyhrkl na každého i ty největší intimnosti z jeho života. Protože mu to přišlo normální, když necítil žádný stud ani rozpaky a nehleděl na to, že by to tak mohli cítit ti druzí a mohlo by jim to být nepříjemné až pohoršující. A právě v sexu se naše rozdílné povahy dokonale sehrály a vytvořily jednu velkolepou a famózní show, kdy zážitek z ní mne rozhodně nikdy neopustí. Bylo to však právě tělesné souznění, které nás nakonec rozdělilo, protože se u mě začínaly objevovat opakované zdravotní problémy, díky čemuž jsem na tyto rozpustilé radovánky rychle zanevřela. A ani ty už nebyly to, co bývaly, jelikož se ve mne zakořenil strach a odpor k jistým záležitostem, ke kterým jsem se snažila kvůli Peťovi překonat a do kterých mne i tak trochu přemlouval a nutil, a kombinací obojího se má averze jen prohloubila a já se již nenávratně stáhla do své ulity. Teprve pak jsem si uvědomila, že když je naše fyzické spojení v nenávratnu, není na tom vztahu nic, co by mne dělalo šťastnou a uvolněnou.. a to bylo velice smutné zjištění. Jeho a má povaha se pro svoji extrémnost hodí jen do postele, ale jakmile má dojít na vzájemné duševní souznění, vím, že v tom by kombinace nás obou byla jako roznětka, která každou chvílí stejně vybuchne a vše pohřbí.
Hluboce si povzdechnu, nostalgicky zavzpomínám na šťastné začátky, které jsou vždy šťastné a zamilované, a překulím se na bok. V hlavě mi vyvstane seznam, hustě popsaný vším tím špatným a negativním, přes které už na něj skoro ani nevidím, jak se mi to neustále připomíná. A také mě to neustále dopaluje. To znovu utvrdí mou teorii, že bych s ním nedokázala bydlet, a také to, jak dobře mi je, když jsem každý den sama doma, bez jeho rušivé přítomnosti, která vždy rozhází můj vnitřní klid a pokoj. Mrzí mě, že se mi po něm ani nestýská, že mi nechybí, zvláště v momentě, kdy mi píše, jak mu chybím.. ale pak se mi začnou před očima spouštět všechny ty věci jako blesky do země, kam se rozplynou do ztracena.
Jeho extrémní názory na události, které se dějí ve světě a obvykle u lidí vyvolají zděšení, smutek a lítost. On se tomu neskrývaně, z plna hrdla a naprosto upřímně zasměje. Když v televizi běžela v krimi zprávách reportáž o mladém snad i nezletilém chlapci, který nejdříve zabil své rodiče a pak je zapálil, on se smíchy popadal za břicho a prohlásil s huronským nadšením: "Frajer!" Když dávali další reportáž o černoších, kteří se narodili jako albíni a ve vlastní komunitě je kvůli tomu vraždili, usekávali jim končetiny a dokonce byl i rozhovor s malým chlapcem, kterému usekli ruku, když šel po cestě v lese ze školy a najednou ho skupina dospělých chlapů stáhla bokem a on ve vteřině přišel o ruku, aniž by stihl zakřičet.. on se začal nahlas smát a řekl: "Tady de vidět, že sou lidi jenom zvířata, nic jinýho." Dokument o paní, která přežila koncentrační tábor a vyprávěla novináři svůj příběh: "Bože, hoďte ju tam znova.." Když jsem našla v jeho počítači nedobrovolně v posledních souborech šest nových videí s pornem, ačkoli mi tvrdil, jak už ho to moc nebaví a že už to moc nesleduje, to však asi myslel jen na hentai, hrané porno je asi pro něj zase jiná sekce: "No co, nějak se udělat musím." A na toto téma mi už dříve sdělil: "No to víš, no, to bysme se museli vidět aspoň dvakrát denně, abych toho nechal."
S takovým člověkem já opravdu ve společné domácnosti žít nechci. A opravdu se s ním raději rozejdu, než abych žila ve vztahu, kdy jen čekám, až mě zraní něčím podobně bezohledným.. a věřte mi, že mi těmi posledními slovy způsobil takovou bolest a ránu, že i teď je schopna mě živě zasáhnout přímo do srdce. Bolí to, tolik to bolí, i když je to už tak dávno a i když jsem v posledních dnech ve stádiu, kdy jsem před vším vypnula a stáhla se do sebe. Jenže on se nedokáže vcítit do pocitů ostatních okolo něj, jaké to asi pro toho druhého bude, když řekne něco tak syrového a bezcitného. Prezentuje se tak přede všemi, je to jakýsi jeho obranný mechanismus, aby nemusel pociťovat lítost a smutek.. jeho vlastní vyřčená slova, kterými mě a ještě jednoho jeho kamaráda doslova přesvědčoval o tom, jak je to skvělé a že je to nejlepší řešení do života. Takže když ho obviňuji s bolestí na hrudi, že nemá žádný cit a pochopení, obhajuje se, že on ale přece má cit, že zas takový hajzl není. Jenže když se tak přede všemi ukazuje a každý si to s ním hned spojí, to jeho divné a chladné a až podezřele bezstarostné chování, když dojde na vážné věci, nemůže se pak divit, že jsem o tom skálopevně přesvědčena. A v tom tkví ten nejtěžší kámen na mém srdci, skutečnost, že ztratil cit v přirozené lidské emoce. Když jsme jednou byli venku na lavičce a do tváří nám hřály hřejivé letní paprsky, zničehonic prohlásil, jako by jsme mluvili o tom, co jsme si dali k obědu: "I kdyby ses s někým vyspala, bylo by mi to jedno, já bych ti to odpustil. Je to trochu zvláštní, ale tak to je." Později jsem mu vyčítala, že tónem, jakým to řekl, to vyznělo tak, že je vlastně jedno, jestli budu spát s ním nebo to budu střídat, že mu to přesto bude jedno. A náhle zvýšeným hlasem se začal ohánět, že to ale neměla být pozvánka, abych hned šla za jinýma, že to tak řekl proto, že mě miluje a i kdyby k tomu náhodou došlo, odpustil by mi to, protože nemá zapotřebí hádky a nechtěl by o mě i přesto přijít. Na to jsem mu namítla jediné: "Ty to sice v hlavě myslíš jinak, ale vyslovíš to tak, že to vyzní hnusně a člověka to hned od tebe odradí." Omlouval se za to, že to tak vyznít nemělo, ale já vím, že takový už zkrátka byl, je a bude. Vše žene do extrémů, nic neřeší, s ničím si nedělá hlavu. Používá pubertální výrazy, ač je mu 20 a ač jsem chtěla chodit s dospělým klukem, který to má v hlavě rozumově srovnané. Nikoli s osobou, která každému menšímu zvířeti, zvláště pak psovi, říká neustále dokola "gyrosek" jako nějaký mentálně zaostalý.. ano, párkrát je to možná vtipné a trefné, ale padesátkrát po sobě už ne. To působí právě jako příklad toho jeho "extrémství". Když mluví, tak jeho tón hlasu zní, jako kdyby byl spíše uječená holka, a díky tomu na mě působí jako blbeček.. ne jako ten tajemný a rebelský kluk, "Temný", jak jsem mu s oblibou a se vzrušením na rtech říkávala, na začátku, který nosí pentagram na krku i na prstě, se kterým můžu otevřeně mluvit o čemkoli a dobře se přitom napít alkoholových drinků a uvolnit se jako s nikým jiným.. je pryč. Místo něj se časem objevil malý kluk, který je roztěkaný, citově otupělý, nepříjemně ukecaný, otravný v souvislosti s jeho neustálými choutkami a osaháváním toho druhého.. vše zahnal tak do extrému, že teď raději sedím každý den doma, lituji všech svých ztracených přátel a toho, že žádné nemám a že nakonec vždy budu uvnitř prázdná. Doufala jsem, že on tu prázdnotu vyplní, že se konečně našel někdo, kdo odhalil mé druhé temné já a učinil mne šťastnou. Nic však netrvá věčně, jen vzpomínky na dobu, kdy se člověk smál tak upřímně, až mu plesalo srdce radostí a vhrkly mu i malé slzičky do očí.

Nakonec se s člověkem vždy rozejdeme pro to, pro co jsme ho na začátku milovali.

 


Syndrom bušícího srdce

25. ledna 2016 v 19:51 | Gabi |  Próza - jednorázovky
Divoce bušící srdce, jako by mělo každou chvílí vyskočit z hrudi a pomalu zhynout na studené zemi v kaluži temně rudé krve. Zklidní ho až cigareta, na jejímž uhlově černém povrchu se leskne stříbrný nápis BlackDevil, kterou si vkládám mezi rty. V ten okamžik mě okamžitě zaplavuje pocit štěstí a úlevy, jen co pocítím tu sladkou chuť vanilky a karamelu, když si po prvním vdechu olizuji rty.



Vlastní tvorba : Nečistá mysl

17. června 2015 v 0:33 | Gabrielle |  Poezie - básně

Nemůžu spát, stále se převracím,
cítím, jak neklid zmítá mé tělo,
z boku na bok, otáčet se nestačím,
ač vím, že v mysli mám jen jedno.

Nohy, ruce, palčivá bolest,
nutkání se neustále ošívat,
jedna poloha je neřest,
peřinu musím odkopávat.

Oči dokořán, vítajíc tmu pokoje,
tlumený tikot hodin mě tiší,
prstýnek černý dává mi naděje,
je ale od Tebe a klid tříští.

Prudce zatřepu hlavou, nechci to vidět,
už jsi ale za mnou, objímáš mě,
nejlepší kamarádi několik let
a já vnímám jen ty ruce.

Máš je ovinuté nestoudně silně,
tiskneš mě pevně k sobě,
hlavou jsi blízko u mé tváře,
moje srdce však nepatří Tobě.

Proč pak na společné chvíle myslím,
jakoby mi bylo znovu patnáct,
smích, drinky, špinky - uvnitř hořím,
mám Tě ráda víc, než dokážu říct.

Zvrácená touha - Kapitola 3.

3. června 2015 v 22:53 | Gabrielle |  Zvrácená touha
Už měl dost všech těch prožitých morbidních vidin a neuvěřitelných zkušeností a zážitků, kdy začínal silně pochybovat o svém rozumu a skutečném narození jako člověk, avšak než se konečně přiměl k odchodu z tohoto proklatého místa, na nějž mu nemělo být nikdy dovoleno vejít, nemohl si odpustit letmý pohled na nedaleký záhadný úkaz.

Zvrácená touha - Kapitola 2.

3. června 2015 v 22:50 | Gabrielle |  Zvrácená touha
Chlapec ani s náznakem pohybu nepocítil, že by se nějakým způsobem dostal až nadosah jezerní vody, ale když se mu podařilo přivést po silném zamrkání mozkové nervy opět k činnosti, ohromeně třeštil zrak přímo na svůj vlastní odraz ve skelném zrcadle, v němž zahlédl i kymácející se koruny stromů na pochmurném nebi. Nemohl uvěřit, jak se někdo může přenést tak nečekaně a nevědomě přes poměrně zásadní dálku a napříč tomu ani nezřetelným trhnutím nepoznat tu v mžiku provedenou změnu.

Zvrácená touha - Kapitola 1.

3. června 2015 v 22:39 | Gabrielle |  Zvrácená touha
Kroky, které neslyšně dopadaly na listím zapadanou zemi, vyvolaly i přes svoji nenápadnost nemalý rozruch. Načepýřená sova, jež doposud spokojeně klimbala na jedné z větví štíhlého stromu, jakými byl hluboký les hustě vyplněn, se po zaznamenání cizího návštěvníka podrážděně probudila k plnému vědomí a s hlasitým pískáním zmizela daleko v korunách zeleného lesního porostu. Také několik trávu přežvykujících zajíců i králíků se silně vyplašilo a rychlými skoky se ponořilo do křovin a bujně rostoucích travin.

Svůdné ostří 2/2

3. června 2015 v 0:46 | Gabrielle |  Próza - jednorázovky

Odpovědí na otázku, proč se opětovně rozhodla pocítit ostří žiletky na své kůži, byla tentokrát o něco vážnější věc než předtím - její vlastní rodina. Ještě v době, kdy její psychická proměna nebyla tolik viditelná a ona se někdy i slabě usmála, si začínala všímat, jak se pro své blízké stává čím dál větší přítěží. Když se při zvláštních příležitostech společně sešli u jednoho stolu a ona chtěla po vydatném jídle umýt nádobí, aby mohla být nějak nápomocná, všechno jenom zkazila. Místo radosti jejích nejbližších z toho, že jim svojí ochotou prokázala laskavost, jim naopak přivodila daleko víc práce, než za ně měla udělat ona sama, a navíc se dívce za její snahu dostalo jen vzteku a podráždění od druhých.

Svůdné ostří 1/2

3. června 2015 v 0:38 | Gabrielle |  Próza - jednorázovky

Téměř neslyšnými kroky dívka opatrně vstoupila do místnosti. Její ponurou úzkost ještě více prohloubila nastalá temnota, jakmile se za útlou lidskou postavou zavřely dveře. Ponechaly ji tak oné všeobjímající bezedné černotě, v níž zanikly veškeré možné známky denního světla. O dívčiném záměru, jakého chtěla právě v tomto místě dosáhnout a na něhož se již delší čas připravovala, svědčily mihotavé plameny rudých svíček. Každá z nich byla umístěna v jednom ze čtyř rohů bílé vany. Mimo ně zde byl i přízračně vyhlížející nástroj, jehož povrch se stříbrně lesknul. Když na něj dopadla záře některé ze svíček, vrhal na protější stěnu blyštivé odlesky. Zdlouhavý povzdech, který se přenesl přes bledé rty dívky, v sobě nenesl žádné stopy bolesti či strachu. Naopak přinášel uspokojení nad tím, že veškeré obavy byly překonány. I když byla dívka pevně rozhodnuta a nehodlala to již déle odkládat, stejně jí tělem probíhalo slabé chvění.

Kapitola 3. - Letmé setkání

3. června 2015 v 0:35 | Gabrielle |  Souhra elementů
Nezaujatým pohledem jsem sledovala nesrozumitelně se pohybující ústa profesora z biologie, který se snažil mladé lidi této třídy obeznámit s principem a fungováním rostlinné buňky, a ačkoliv na svém hlase a důrazu slov zvýšil pokaždé, když se některý z přítomných studentů již neudržel a musel něco naléhavého svému spolusedícímu sdělit či přímo se zasmát nějakému podařenému vtipu, na jeho autoritě mu to příliš nepřidalo. Podrážděně jsem zamrkala, jakmile mi doposud pevně opřený loket o desku lavice začínal samou únavou sjíždět do vodorovné polohy a málem tak způsobil nepříjemný náraz mé hlavy o tvrdé dřevo. Hbitě jsem se narovnala a pro jistotu se pevně zapřela do opěradla židle, kdyby se taková situace mohla v příštích minutách zase objevit, avšak při mém opětovně jedovatém pohledu směrem ke stále snažícímu se profesorovi, mi v jediném okamžiku přestalo bít srdce a vyděšené plíce odmítaly jakýkoli další přísun kyslíku.

Kapitola 2. - Probuzení

3. června 2015 v 0:25 | Gabrielle |  Souhra elementů
Následující ráno probíhalo téměř totožně jako v každý jiný den,kdy jsem nucena vstát v brzkých hodinách k plnění svých studentských povinností a stihnout v přesně daný čas jednotlivé trasy ke škole. S ospalým zamručením jsem dlaní utišila pípající telefon,který byl položený hned vedle polštáře,a unaveně se převrátila na bok. Máma na druhé straně dvoulůžkové postele vydala podivný mlaskavý zvuk a podobným způsobem umlčela i druhý budík,umístěný na malém stolečku kousek od ní. Avšak ona se na rozdíl ode mě při tom ještě musela bolestivě natáhnout,jelikož by to vřískavé dotěrné pištění musela poslouchat dalších několik minut v kuse a to už by riskovala nejen své nervy,ale i ty,které patřily její jediné dceři.
Nepochybovala jsem,že mne zná natolik dobře,aby si takové podrážděné pohledy navíc rozmyslela a raději se přinutila pro své vlastní dobro k nějakému tomu rozhodnému pohybu.

Kapitola 1. - Trnitá krása

3. června 2015 v 0:21 | Gabrielle |  Souhra elementů
Studený poryv větru pochmurně pokyvoval holými větvemi stromů a strhával z nich poslední uchycené listí,které se bezvládně snášelo k zemi poseté stovkami podobných,stejně zetlele žlutých pozůstatků dříve živoucích květů. S depresivně sklopenou hlavou jsem si pozorně prohlížela každý kousek zaplněného šedého chodníku a nepřítomně sledovala pohledem právě se nadnášející lístek,kterého prudký závan vzduchu vynesl až na pozadí šedého nebe. Neslyšně jsem si povzdechla a tichými kroky zamířila k jedné z mnoha osamocených laviček,jenž ještě více utvrzovaly podzimní atmosféru plnou přízračných myšlenek a okolních tajů.

Souhra elementů - Prolog

2. června 2015 v 23:55 | Gabrielle |  Souhra elementů

Obyčejnou středoškolačku Gabrielu, která vede každým dnem boje s průměrnými studijními výsledky, by ani v tom nejodvážnějším snu nenapadlo, že něco tak absurdního a neobvyklého by mohlo potkat právě ji. Dívku, která se snaží mít co nejméně problémů, dostatečně přijatelné známky v náročných předmětech a zároveň pochopit podstatu sebe samy.
Avšak to, na čem tak dlouhou dobu pracovala a zakládala, se v jeden jediný okamžik dokázalo zase spolehlivě zhroutit zpátky k zemi.
V ten den si pomyslela, že nastala její předčasná záhuba. Spatřila ten dokonalý obličej v citlivém bodnutí u srdce a ihned vytušila, že něco v budoucnu bude s touto bytostí v nepořádku.
Něco, co jí dokáže rozproudit krev v žilách a nikdy na to nezapomenout.
Nepochopila, jak k tomu mohlo dojít.

Made by internet - Santa Claus

31. května 2015 v 5:06 | Gabrielle |  Poezie - básně
Máme hezké české zvyky
nechceme ty z Ameriky,
žádný krocan byť jen půl,
kapr patří na náš stůl.
Krásné dárky, plná bříška,
máme přeci od Ježíška,
proto můžem kopnout směle
Santa Clause do prdele.
Hezké Vánoce

Kam dál